Evelyn Musilová recenzuje román Děti Václava Havla (Marek Přibil) slovy, že „čtenářova (i recenzentova) duše se naplňuje čirým štěstím, když pozoruje autorovo geniální přemostění přes propast času“. Přečtěte si celou recenzi:

„Chtěla bych s vámi mluvit osobně mimo nemocnici. Budu mít s sebou přítele.“
„Přítele?“
„Václava Havla.“

Přesně takto nenápadně, a přitom s absurdní úderností, vstupuje do děje titulní figura pátého románu Marka Přibila Děti Václava Havla. Autor s jemnou ironií popisuje dobu, kdy se primář okresní nemocnice děsil neoficiální schůzky s nejslavnějším disidentem ani ne tak z ideologických důvodů, ale prostě proto, že se obával, že mu „s sebou přinese obálku“. Od této knihy možná podle politicky znějícího názvu očekáváte historický pamflet. Pod obálkou se však skrývá vrstevnaté, dekadentní a hluboce intimní dílo. Je to spíše tichá, bolestná elegie. 

Krátké a přehledně členěné kapitoly (ačkoliv se čtenář místy ztrácí v jejich vnitřní logice a s úsměvem se ptá: A proč se tahle sekce vlastně jmenuje Dcera?), román přesto plyne naprosto přirozeně. Ukazuje nám, že syn, děda i maminka sdílejí jeden prostor naráz – jako by jindy, a přesto všechny současně, podobně jako v Nolanově Interstellaru.

Lupa. Zoom in, zoom out. Přenést se jinam, blíž a zase dál. Povrchnost i hloubka. A hlavně emoce! Čtenářova (i recenzentova) duše se naplňuje čirým štěstím, když pozoruje autorovo geniální přemostění přes propast času: fixní veličinu 40 000 mrtvých z koncentračního tábora plynule propojí s 4,76 miliony případů a oběťmi covidu, jež dnešní administrativa schovává za výrazy jako trend či pozitivita. Smrt se v dějinách vždy nakonec zredukuje na data.

Jazyk románu je úsporný, exekutivní a literárně skvostný. Autorova dikce místy záměrně evokuje chladný zpravodajský odstup – jakousi „Zunovskou“ věcnost, zpravodajsky odosobněnou dikci, která nepřipouští laciný sentiment. Tento chlad mrazivě vynikne v pasážích z deníku ukrajinského dědečka. Z masového vraždění se tu stává pouhá byrokratická procedura. Čtenář je tu bez varování konfrontován s drásavou pravdou. Nekompromisní popisy střílení u vlastnoručně vykopaných masových hrobů odhalují naprosto zbytečnou krutost s takovou syrovostí, až to fyzicky odpuzuje. 

Paradox dokončené přítomnosti se zhmotňuje v pokoji paliativní péče. O to drtivěji působí vzpomínka na to, jak umírající maminka kdysi s přesvědčením profesionálky zdůrazňovala, že „bolest není trest ani osud, nýbrž signál.“ Nyní však čelí bolesti, která už signalizuje jen prázdnotu konce. Samotný popis maminčina stárnutí a odcházení má silný univerzální přesah; nevyhnutelně čtenáře nutí myslet na stárnoucí ženy ve vlastním okolí – na všechny ty osamocené nebo snad konečně svobodné?

Mezitím se formuje tísnivá nepojmenovatelnost. Ticho u Přibila není trapné. Je chirurgické. Konfrontuje čtenáře s drsnou realitou vlastních partnerských iluzí a nutí ho položit si zranitelnou otázku: nakolik jsou naše vlastní vztahy skutečně výjimečné a opravdové, a nakolik v nich mnohdy figurujeme jen jako přijatelné rozptýlení? 

Román tak skrze tuto demytizaci neuvěřitelně přesně odráží ironický pohled části společnosti, který s provokativní nadsázkou a bez servítků shrnul i recenzentův dobrý přítel glosou, že se tento zástupce prominentní rodiny zkrátka narodil „se zlatou lžičkou v prdeli“.

Kniha k exprezidentovi vůbec není shovívavá. Román tu odhaluje nečekaně syrovou vrstvu a zaskočený čtenář se až ptá: cítí snad autor vůči onomu nedotknutelnému symbolu spíše skrytou averzi? Postava Václava Havla v románu postupně ztrácí kontury člověka z masa a kostí a stává se spíše vyprázdněným symbolem, deklarací postoje. Autor to trefně tematizuje skrze samotného hlavního hrdinu: „Všimla sis někdy, že když dnes někdo řekne Havel, většinou tím nemyslí člověka?“ 

Kniha se nevyhýbá ani reflexi našeho porevolučního štěpení: Havel a proti němu Klaus se svou neviditelnou rukou trhu (co si asi Václav Klaus dnes myslí o tom, že se tento ekonomický termín stal už málem jeho synonymem?). „Republika praskla v půli jako hliněný džbán. A od té doby to v ní tak trochu dře.“ Ale ruku na srdce – kdybychom ty dva neměli, museli bychom si je vymyslet. Z jejich protikladu se totiž zrodil ten velmi český typ vzdoru. 

Kdo jsou to vlastně ony titulní Děti Václava Havla? Jsme to my všichni. Děti humanismu. Generace odchovaná velkými ideály, které se postupně vydrolily do prázdných frází. Děti absurdní doby, zacyklené ve vlastních iluzích a pohodlnosti. Kniha před nás s obnažeností staví nesnesitelný paradox lidství. Babička to shrnuje geniálně: „Pravdu by bral, pokud by za ni nemusel nic oběto­vat. A právě proto je to směšné. Lidské. A přesné.“

Závěr se rafinovaně vyhýbá levné katarzi. Vztahy se redukují na neúprosnou, matematicky cynickou rovnici, kde se nemít důvod zůstat jeví jako dostatečně dobrý důvod k odchodu. Dochází k naprosto dekadentnímu zacyklení vzorce – Daniel lhostejně ukončuje hovor a odbývá milenku slovy, kterými kdysi sám Havel odbyl tu svou: „Ber to sportovně.“ Tento chirurgický řez ve vás zanechá hlubokou stopu. 

Děti Václava Havla doporučuji každému, kdo se nebojí pohlédnout do zrcadla – velkým dějinám, vlastním stínům i své rodině.

Evelyn Musilová
Autorka je doktorandkou UJEP v Ústí nad Labem

Knihu je možné zakoupit v knihkupectvích, ale i na e-shopu.

Kontakt

info@aspektum.art
www.aspektum.art
Dorota Tobiášová: 605 399 934