Román Děti Václava Havla (pátý román spisovatele Marka Přibila) představuje ambiciózní intelektuální prózu, která se pohybuje na hranici psychologického románu, společenské diagnózy, politické alegorie a filozofické reflexe. Nejde o klasické vyprávění založené primárně na dějovém spádu, i když čtenáře děj nakonec strhne, nýbrž o mnohovrstevnatý text, v němž se osobní osudy postav stávají prostředkem k úvahám o paměti, vině, stárnutí, rodině, dějinách a proměnách české společnosti od druhé světové války až po současnost. Autor nesleduje pouze příběh jednotlivce, ale širší duchovní a morální stav prostředí, v němž se jeho postavy pohybují.

Nejsilnější stránkou románu je jeho kompozice. Rozdělení do částí podle jednotlivých postav vytváří mozaikovitou strukturu, v níž se postupně skládá obraz jedné rodiny i několika generací. Vyprávění není lineární, pracuje s retrospektivami, vnitřními monology a návratnými motivy, které se navzájem významově doplňují. Čtenář není veden jednoduchou dějovou linkou, ale je nucen spojovat jednotlivé vrstvy textu do širšího celku. To zvyšuje literární náročnost knihy, zároveň omezuje její přístupnost pro publikum očekávající přímočařejší román.

Jazyk románu je přesný a stylisticky sebevědomý. Text má vysokou míru obraznosti, avšak nesklouzává k samoúčelné ornamentálnosti. Metafory jsou funkční a podílejí se na budování atmosféry i významu. Zároveň je třeba říci, že právě tato jazyková hutnost může být pro část čtenářů náročná. Některé pasáže mají silně esejistický charakter a místy se zdá, že úvaha převažuje nad samotným románovým děním.

Psychologická výstavba postav patří k výrazným kvalitám knihy. Nejvýraznější postavou je Daniel, muž inteligentní, vzdělaný, profesně ukotvený, ale vnitřně vyčerpaný a citově obtížně přístupný. Není koncipován jako kladný ani záporný hrdina. Je to člověk rozporuplný, často nepříjemný, ale literárně přesvědčivý. Autor jej nesoudí zvenčí, spíše ukazuje mechanismy jeho myšlení, obranné reflexy, neschopnost citové otevřenosti i postupné uvědomování vlastních selhání. Také další postavy nejsou pouhými figurami v ději, nýbrž nositeli odlišných zkušeností, generačních perspektiv a životních strategií.

Minulost není uzavřená

Tematicky jde o mimořádně hutné dílo. Román se dotýká rozpadu rodiny, krize mužské identity, rodičovství, smrti, vztahu k minulosti, českých dějin, druhé světové války, normalizace, listopadu 1989 i současné debaty o dezinformacích a veřejné pravdě. Tato témata nejsou řazena mechanicky, ale vzájemně se prostupují. Osobní drama zde není odděleno od dějin; naopak se ukazuje, že dějiny pokračují v rodinných vztazích, v jazyce, ve vzpomínkách i v každodenních gestech.

Jedním z velkých přínosů románu je schopnost ukázat, že minulost není uzavřenou kapitolou, ale představuje aktivní součást současnosti.

Přibil pracuje s motivy nacistických zločinů, komunistické normalizace i porevolučního vývoje české společnosti.

Tyto historické roviny však nepředstavují pouhou kulisu. Naopak tvoří základní rámec, v němž se odehrává Danielovo hledání vlastní identity. Autor tak otevírá otázky viny, odpovědnosti a přizpůsobení se režimům, které jsou aktuální i v dnešní době. 

Deníky z holokaustu na území dnešní Ukrajiny

Mimořádnou pozornost si zaslouží především pasáže věnované deníkům z holokaustu na území dnešní Ukrajiny (viz ukázka). Nejde o pouhé historické exkurzy, ale o literárně působivé kapitoly, v nichž autor dokáže propojit faktografickou přesnost s hlubokým lidským prožitkem.

Deníkové záznamy jsou stylizovány s pozoruhodnou autenticitou a střídmostí, díky čemuž nepůsobí jako rekonstrukce minulosti, ale jako bezprostřední svědectví člověka stojícího tváří v tvář zlu. Právě v těchto pasážích román dosahuje jedné ze svých nejvyšších uměleckých poloh a připomíná, že literatura může být nejen vyprávěním, ale také uchováním paměti.

Havlův portrét je věrohodný

Významnou roli v románu hraje motiv Václava Havla. Kniha však není prostým románem o Havlovi ani jednoznačnou politickou polemikou.

Jakkoli jde o Danielova biologického otce, Havel zde funguje především jako symbol, jako místo střetu paměti, mýtu a současné deziluze. Autor se nezabývá pouze historickou osobností, ale tím, jak se z osobnosti stává veřejný obraz, jak se tento obraz institucionalizuje a jak se s ním další generace vyrovnávají. A právě i v této rovině román vstupuje do prostoru vysoké literatury: zkoumá, jak se pravda, paměť a morální autorita proměňují v čase.

Havel v románu figuruje předně v podobě sochy z nerezové oceli umístěné před trutnovským kinem, které dříve neslo jméno Stalina. Právě prvky absurdity významně formují vyprávění, např. když onkolog Daniel vede s obživlou sochou dialogy a kouří cigarety, zatímco jeho matka v nemocnici umírá na rakovinu. Samotná otázka, zda byl Havel Danielovým biologickým otcem, funguje jako silný narativní motiv, který čtenáře provází téměř celým dílem. 

U Havla se autor vyhýbá jak nekritické idealizaci, tak prvoplánové polemice a vytváří portrét, který působí literárně i psychologicky věrohodně. Čtenář zde nenachází známou ikonickou podobu bývalého prezidenta, ale mnohovrstevnatou osobnost, jejíž život i myšlení jsou nahlíženy z nečekaných úhlů. Právě tato schopnost nabídnout nové souvislosti a upozornit na méně známé skutečnosti činí Havlovu postavu jedním z nejzajímavějších motivů celého románu.

Děti Václava Havla jsou literárně nadprůměrným a mimořádně promyšleným románem. Jeho hodnota nespočívá v jednoduché čtenářské atraktivitě, ale v kompoziční promyšlenosti, jazykové úrovni a schopnosti propojit intimní psychologické drama s širší společenskou reflexí. Autor úspěšně napsal román o člověku uvězněném mezi soukromým selháním a veřejnými dějinami, mezi rodinnou pamětí a národními mýty, mezi potřebou pravdy a nemožností ji jednoduše uchopit.

Celkově lze říci, že jde o výrazné dílo, které v mnoha ohledech převyšuje běžnou současnou českou prózu a nesnaží se být ani pohodlné, ani líbivé. Je to román náročný, polemický, místy tvrdý, ale literárně silný.

Jeho největší předností je schopnost myslet románem: nikoli pouze vyprávět příběh, ale skrze příběh klást otázky po smyslu dějin, rodiny, odpovědnosti a morální kontinuity. Právě tím kniha přesahuje běžnou společenskou prózu a může vyvolat odbornou i čtenářskou diskusi.

Info o knize:
Marek Přibil: Děti Václava Havla. Vydalo nakladatelství Aspektum v roce 2026 jako první vydání. Kniha vyšla česky v brožované vazbě, má 240 stran. ISBN: 978-80-11-08435-6.

O autorovi:
Marek Přibil (*1976) je český spisovatel, autor pěti románů: Pavouk (Torst), Svátosti sadistického Boha (NLN), Bod Evropa (Větrné mlýny), Rehabilitace Adama & Evy (Grada) a Děti Václava Havla (Aspektum).

Lucie Härtelová
Autorka je doktorandkou oboru Teorie vzdělávání v bohemistice na UJEP v Ústí nad Labem.

Text vyšel v Deníku TO

Rozhovor s autorem, který vyšel v tištěném měsíčníku TO, si můžete přečíst zde.

Knihu je možné zakoupit v knihkupectvích, ale i na e-shopu.

Kontakt

info@aspektum.art
www.aspektum.art
Dorota Tobiášová: 605 399 934